Drazí bratři a sestry, dobrý den.
Minulou neděli jsem byl touto dobou v Riu de Janeiro, kde právě končila mše svatá na závěr Světových dnů mládeže. Myslím, že všichni společně máme důvod děkovat Pánu za veliký dar, jímž se tato událost stala pro Brazílii, pro Latinskou Ameriku i pro celý svět. Byla to nová etapa v pouti mladých lidí s Kristovým křížem po různých světadílech. Neměli bychom nikdy zapomenout, že Světové dni mládeže nejsou pouhými prchavými chvílemi nadšení, nejsou pouhým „ohňostrojem“; jsou to etapy dlouhé cesty, která začala v roce 1985 z iniciativy papeže Jana Pavla II. On tehdy svěřil mladým lidem Kříž a řekl jim: Jděte, já půjdu s vámi. A tak se i stalo. Tato pouť mladých pak pokračovala i za Benedikta XVI., a díky Bohu jsem i já mohl zažít tuto nádhernou etapu pouti v Brazílii. Pamatujme si vždy, že mladí nejedou na SDM za papežem, ale následují tam Krista, jehož Kříž s sebou nesou. Papež je vede a doprovází na této cestě víry a naděje. Děkuji proto všem mladým, kteří se setkání zúčastnili i za cenu obětí, které je to stálo. A děkuji Pánu také za další setkání, která jsem měl s pastýři a Božím lidem té veliké země, jíž je Brazílie, stejně jako jsem se mohl setkat s jejími veřejnými činiteli a s dobrovolníky. Pán ať odmění všechny, kdo pracovali pro tento veliký svátek víry. Chci také zdůraznit svou vděčnost vůči obyvatelům Brazílie. Jsou to skvělí lidé a národ, který má velké srdce. Nezapomenu na jejich vřelou pohostinnost, na jejich pozdravy, jejich pohledy, na tolikerou radost. Je to velkorysý národ. Proto prosím Pána, aby mu velmi žehnal!
Také bych vás chtěl požádat, abyste se spolu se mnou modlily za mladé lidi, kteří se zúčastnili Světových dnů mládeže. Modleme se, aby dokázali přetlumočit tuto zkušenost také do svého všedního každodenního života; aby ji dokázali vtělit do důležitých rozhodnutí svého života a uměli odpovědět na osobní Boží volání. V dnešním čtení z nedělní liturgie zaznívá provokativní slovo knihy Kazatel: „Marnost nad marnost, … všechno je marnost (Kaz 1,2).“ Mladí lidé jsou obzvláště citliví na to, když kolem nich něco postrádá smysl a hodnotu. A bohužel za to nesou důsledky. Naopak setkání s živým Ježíšem v jeho velké rodině, jíž je církev, naplňuje srdce radostí, protože je naplňuje pravým životem, hlubokým dobrem, které se neztrácí a nepomíjí: mohli jsme to vidět na tvářích mládeže v Riu. Avšak tato zkušenost musí čelit všednodenní marnosti, tomuto jedu prázdnoty, který se vtírá do naší společnosti, založené na zisku a majetku a obelhávající mladé lidi svou spotřební mentalitou. Dnešní nedělní evangelium nás upozorňuje právě na absurditu tendence, zakládat vlastní štěstí na majetku. Boháč si říká: Má milá duše, máš velké zásoby … klidně si žij, jez, pij a vesele hoduj! Ale Bůh mu říká: Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši. A čí bude to, co jsi nashromáždil? (Srov. Lk, 12,19-20) Drazí bratři a sestry, pravým bohatstvím je Boží láska sdílená mezi bratry. Láska, která přichází od Boha a působí, že se o ni dělíme a vzájemně si pomáháme. Kdo s ní má zkušenost, nemá strach ze smrti a v jeho srdci vládne pokoj. Tento úmysl, být naplněni Boží láskou a dělit se o ni s bratry, svěřme Bohu na přímluvu Panny Marie.
Přeložil Petr Havlíček SJ
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
